Modrý kříž mi doporučil můj psychiatr a po přečtení příběhů klientů jsem se rozhodla terapie zkusit a dobře jsem udělala. Proto vám, vám nerozhodným, chci napsat můj příběh a třeba vám vaše rozhodnutí usnadnit.
V naší rodině nebyl alkohol nikdy tabu. Otec přicházel běžně „připitý“ z práce, každá návštěva byla vítána, mohlo se slavit, později, to už jsem měla svou vlastní rodinu, jsem návštěvy u našich z tohoto důvodu nesnášela, buďto jsem musela pít s nimi a nebo co nejdříve odjet, tak mi to lezlo na nervy. A vidíte, málem jsem dopadla stejně.
Žili jsme „normálně“, jako všichni, když byli kluci malí, na žádné popíjení nebyl čas ani peníze. Pili jsme příležitostně, na dovolených, oslavách. Když synové odešli studovat a my zůstali s mužem sami, tak už se stal alkohol téměř každodenním společníkem, na stres z práce, na lepší náladu ..a tak, možná to znáte. A pak manžel vážně onemocněl, rakovina, děs, za první půlrok tři operace, chemoterapie, co špatná zpráva, to panák nebo několik..na uklidnění. Odešli jsme z města, z paneláku, koupili domek na vesnici, aby manžel nečučel doma do čtyř stěn a byli jsme v přírodě. Přišla jsem tak o práci, odešla z rodného města a já, paneláková holka, skončila na baráku. A tak jsme žili, nahoru a dolů, 8 let. Nemoc dala na chvíli naději, aby se pak znovu a o to víc přihlásila o slovo. A já chodila do práce, stála při svém muži, nakonec s ním zůstala doma kde v r. 2017 zemřel. Během těch osmi let jsem si docela slušně zvykla „uklidňovat“ se alkoholem, většinou už to byl tvrdý alkohol. A po smrti manžela jsem pokračovala, vždyť si můžu dělat co chci, ne?…a jsem sama a v depresích, synové mají vlastní rodiny a jsou daleko. V té době se i rapidně zhoršila situace s našima, 11 měsíců po smrti manžela zemřel i otec, konečná diagnóza-cirhoza jater. Máti se zhroutila a celé martyrium s pohřbem a pozůstalostí nechala na mně. Do toho jsem si na oslavě svých padesátin zlomila krček pravé kyčle, operace, nemocnice, rehabilitace. A dva měsíce po smrti otce zemřela i máti..našli ji s otevřenou flaškou před sebou, seděla tam mrtvá podle koronera tak dva dny. Já šla na druhou operaci, totální endoprotézu, protože první operace nevyšla. Po návratu do prázdného domu, jsem se zase vrátila k pití, co taky po těch neštěstích dělat, aspoň tak jsem si to říkala. Ale začínalo mi to dělat velké potíže, výčitky, deprese, nevolnosti, už jsem vydržela i deset dní v kuse pít, tvrdý alkohol, ráno znovu, protože mi bylo tak zle, že to ani jinak nešlo, dvakrát jsem skončila na kapačkách na urgentní příjmu, tak jsem se třepala a taky strašlivě styděla. Zkrátím to. Absolvovala jsem 5-ti týdenní pobyt na psychiatrii v Žamberku, na chvíli byl klid, ale zase pád až na dno a o vánocích , které hodně špatně snáším, jsem se pokusila pořezat žíly na ruce a skončila v CNS Třinec, ale nepřemluvili mě, když mě dostali díky diazepamu aj. z nejhoršího, chtěla jsem domů..přijeli „děcka“ domů. Po téhle anabázi jsem se držela za podpory přítele do dubna a začala navštěvovat terapie v Modrém kříži a moje terapeutka Barunka je to nejlepší, co mě mohlo potkat. Bohužel naše intenzivní každotýdenní setkávání přerušil koronavirus a já po čtyřech měsících nabyla dojmu, že mám už pití pod kontrolou, že si můžu se sousedy posedět a vypít. Chyba, velká..na konci srpna jsem byla zpátky v těch sračkách. Vy, kdo se poznáváte, mi dáte za pravdu, že takhle se nedá žít, to ani žádný život není, to je utrpení, psychické i fyzické. A tak jsem s velkým strachem, ale s velkou podporou Báry na telefonu 31.8. 2020 zavolala rychlou a nechala se odvézt..a jakoby někdo „nahoře“ věděl, jak moc se trápím, tak zařídil, že na urgentním příjmu na mě byli hodní, „vyčistili“ mě z chlastu na nulu, abych nemusela na záchytku, v Třinci pro mě o půlnoci pan primář našel poslední místečko a já od 1.9. 2020 začala svůj život bez alkoholu. Pobyla jsem si 14 dní, měla pár skupinových i individuálních terapií a asi mi to konečně v hlavě seplo. Zase se každý týden vídáme s Bárou, můžu ji o všem, co mě trápí, o všech pochybnostech říct.
Díky Modrému kříži jsem znovu nabyla chuť do života, do života bez alkoholu, postupně se mi zvedá sebevědomí. Já vím, je to teprve chvilka, půl roku, ale věřte nebo ne, cítím, že ten boj vyhrávám. Pomyslnou poslední tečkou je právě přečtená kniha, zapůjčená od Báry „Snadná cesta jak skoncovat s alkoholem“.. všem, kteří jsou odhodláni a připraveni přestat pít a začít ŽÍT otevře oči.
Kdyby aspoň jednomu z vás, kteří váháte, jestli terapie ano nebo ne, můj příběh v rozhodování pomohl, budu ráda. Stojí to za to. Když se mi někdy zdá, že piju alkohol, jsem opilá atd. a probudím se a zjistím, že to byl jen sen, je to čirá radost. Život je tak krásný bez chlastu!!!
Jana