Moje cesta
Kde začít…než jsem začala psát svůj příběh, tak jsem si nejdříve přečetla svůj „Pociťák“ z Kroměříže. A začaly se vracet vzpomínky…paradox je, že můj bratr pil a já ho za to odsuzovala. Když jsem se přestěhovala do Ostravy, tak to pomalu vše začalo, náhlá smrt tatínka, taneční škola, konferování, šití šatů, pendlování za maminkou do Špindlu a moje oblíbené…samozřejmě to zvládnu. Vše začalo tak nějak pozvolna, sklenička vína na pohodičku a pak již dvě a tři… a jela jsem jako stroj. No, ale pak se to začalo vymykat kontrole, ale já jsem samozřejmě byla v „pohodě“. I když jsem jela poprvé do Kroměříže, tak jsem si vůbec nepřipouštěla, že jsem závislá na alkoholu. Když jsem odjížděla, tak jsem měla pocit, že to je už dobré a nepotřebuji žádnou další pomoc. Já bláhová…než jsem se nadála, tak jsem se s pokorou vracela na oddělení 15 a začala znovu a bez lhaní sama sobě.
9.10. 2018 Můj milý „Pociťáku“, není to tak dávno, když jsem se připravovala na dlouhou cest a loučila se slovy „těžce na cvičišti, lehce na bojišti“. Teď s odstupem času bych to obrátila „lehce na cvičišti, těžce na bojišti“. Tak to je můj začátek dopisu na rozloučenou s komunitou…Jak pravdivé, hlavně si přiznat, že to bez další pomoci nezvládnu. Nebudu zastírat, jak jsem se dlouho odhodlávala přijít na „Modrý Kříž“. A přitom to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Byla jsem mezi svými, kteří dokáží vyslechnout, povzbudit, poradit. Terapeuti zase navést na správnou cestu…ale i když se dnes s vámi loučím, tak určitě budu na sobě dál pracovat.
Vždyť ten život je tak krásný.
Martina