Vyrůstal jsem v rodině, kde nám společně s o rok mladší sestrou nechybělo nic po stránce materiální ani duševní. Rodiče byli přísní, ale milující a byli hlavním důvodem toho, že mé dětství považuji za šťastné a bezpochyby krásné období mého života. Rodiče i rodina jako taková mi do života dali vše, co mladý člověk může potřebovat, aby se na prahu dospělosti osamostatnil a úspěšně vykročil do svého vlastního života.
A já, jako mladý dobrodruh na nic nečekal a hned po maturitě, ve svých stále 17 letech (rok 1994), vyletěl z rodinného hnízda. Ráno, když rodiče byli v práci, zajel jsem na úřad práce v Ostravě a na nástěnce tam našel inzerát s nabídkou práce v Lachemě Brno. Po telefonátu s personální ředitelkou jsem si sbalil pár věcí a sedl na vlak z Ostravy do Brna. Odpoledne téhož dne, jsem se již procházel po provozech Lachemy a vybíral si jednu ze tří nabízených pozic. Jako čerstvě odmaturovaný chemik technolog, jsem se již nemohl dočkat, až konečně začnu vydělávat a budu moci si začít užívat dospělého života plnými doušky. K práci jsem téhož dne dostal i ubytování, a tak jsem jen musel čekat další tři týdny do svých 18 narozenin, abych oficiálně mohl začít pracovat.
A tak to začalo. Bylo mi 18, vydělával jsem hromadu peněz, náklady na život minimální, zodpovědnosti kromě práce žádné a jako v každém městě v Česku hospoda na každém rohu. Jsem sociálně založený člověk a mezi lidmi je mi dobře. Jasně, mohl jsem třeba chodit do divadla, ale když v těch hospodách bylo tak živo a veselo 😊. A to pivo mi fakt chutnalo. Tenkrát se ještě bez větších problému pilo i v práci a tak jsem si velmi rychle zvykl na to, že alkohol neoddělitelně patří k mému životu. Již si nepamatuji, zda jsem tehdy pil každý den, nicméně pil jsem často a hodně. V 19 jsem si však díky vojně musel trochu od pití odpočinout, ale i tam jsem využil každé příležitosti k návštěvě hospody. A po návratu z vojny, tentokráte do Ostravy, jsem hned navázal na svůj předchozí život v Brně. Nastoupil jsem jako chemik do elektrárny, vydělával jsem dvounásobek průměrné mzdy, pronajal si byt a užíval si. Vzestup Stodolní ulice do popředí sociálního života v Ostravě jsem sledoval takřka v přímém přenosu. Z odpolední směny rovnou na Stodolní, ráno o půl šesté ze Stodolní na ranní směnu do práce, na noční směně nějaká ta lahvinka fernetu s kolegy a po noční rychle do hospody na pár piv. Dnes už nechápu, jak jsem to tenkrát mohl vydržet. Ale vydržel jsem. 6 let trvalo, než zaměstnavateli došla trpělivost a o práci jsem přišel.
A tak v roce 2002 jsem s přítelkyní sedl tentokráte na autobus a vydal se na zkušenou do Anglie. Nakonec jsme tam zůstali sedm let a byla to jedna velká párty. Po návratu do Česka, to mi již bylo 33 let, se scénář mého života opět vrátil do starých kolejí. Skvělá práce, hromada peněz, hromada hospod a hromada kamarádů. Teprve ve 37 letech, dvacet let poté, co má alkoholová kariéra začala, jsem si uvědomil, že s tím musím něco dělat. Všichni mí přátelé měli již rodiny, chaty a já měl svou asi dvanáctou přítelkyni a dluhy. V tu dobu jsem již několik let nepil pivo, ale přešel jsem výhradně na tvrdý alkohol, zejména pak whisky, kterou jsem si tak zamiloval v Anglii. No a tuhle mou „upgradovanou“ zálibu už ani můj nadstandartní příjem dlouhodobě neutáhl.
Na pomoc přispěchali rodiče, já začal brát antabus a rok sekal latinu. Po roce, začalo vše znovu, pár let chlastání, záchrana od rodičů, chvíli klid a zpět do stejné řeky, pokolikáté již. V roce 2019 jsem pochopil, že tu bitvu s alkoholem sám nevyhraji, a tak jsem nastoupil na léčení do Kroměříže. Dnes s odstupem doby vím, že to bylo dobré rozhodnutí. Dostal jsem tam nutné nástroje k tomu, abych pochopil, jak s mou závislostí na alkoholu bojovat, nicméně bojovat musí člověk sám. Nebo nemusí? I po návratu z léčení jsem občas alkoholu podlehl a věděl jsem, že zdaleka nemám vyhráno. Nepil jsem často, ale když jsem se už spustil, stálo to za to. Týden v kuse nebyl problém. Rodina tím trpěla a já si pořád nebyl jistý, jak s tím definitivně skoncovat. Přese všechny vědomosti, přese všechno, co mi léčení dalo, jsem cítil, že alkohol pořád má nade mnou moc. V té době jsem zjistil, že v Orlové, kde bydlím, otevřeli pobočku Modrého Kříže a začal tam docházet. Přestože jsem byl ze začátku velmi skeptický a nevěřil, že jednou týdně „pokec“ s terapeutem v Modrém Kříži, mi něco pozitivního přinese, říkal jsem si, že tím ale nic neztratím. V Modrém Kříži se mně ujal Patrik, a tak začala naše rok trvající spolupráce. Jsem v podstatě líný člověk a obyčejně mě otravuje, když někam musím jezdit, a proto jsem byl velmi překvapen, když jsem zjistil, že se na tu hodinu týdně s Patrikem vlastně těším. Hodně tomu pomohl i fakt, že Patrik dokázal často přijít s pohledem na můj problém, který mě nejenom zaujal, ale nad kterým jsem pak přemýšlel i doma. Postupně jsem si začal uvědomovat souvislosti, které jsem dříve nevnímal, například to, proč vydržím dva měsíce si na alkohol ani nevzpomenout a pak se najednou zvednu, koupím si flašku a piji týden v kuse. Díky Patrikovi jsem začal více rozumět tomu, co se v takovou chvílí odehrává v mém mozku, jakou se mnou moje vlastní hlava hraje hru. V mém případě ovšem něco chápat, ještě neznamená, že se podle toho chovám. A tak loni na jaře ještě jednou jsem si pro tu lahvinku skočil a dalších deset dnů nevěděl o světě. Kdyby se těch deset dnů protáhlo jenom o další dva dny, tak bych se probral do světa, ve kterém by již nebyl můj tatínek. Tatínek zemřel v nemocnici na covidový zápal plic jen dva dny potom, co jsem se vzpamatoval z alkoholového opojení. Tohle se mnou otřáslo natolik, že se mi okamžitě od základů zpřeházel hodnotový systém.
Dnes je to již deset měsíců, co jsem se nenapil. Občas mi hlavou prolétne myšlenka, tak jako dříve, že by se přece nic moc nestalo, kdybych si koupil lahvinku. A pokaždé se tomu uchechtnu, ten můj mozek se pořád nevzdává a pořád to na mě zkouší. Nicméně mě baví, jak je v tomhle snažení bez „fantazie“ a neumí vymyslet nic nového. Zkouší to pořád pomocí stejných metod. A já se pokaždé, když ho umlčím, cítím silnější a pobavenější jeho neúspěšnou snahou. Jak měsíce plynou, pokusy mne zviklat jsou méně časté a méně úporné.
Netvrdím, že mám vyhráno, nicméně, poprvé cítím, že jsem na správné cestě. A za to nemalý dík patří Patrikovi z Modrého Kříže. Takže děkuji a nemalé díky za všechny ty skvělé latté 😊.
Úspěch není konečný, selhání není fatální, odvaha nevzdat se je to, co se počítá. – Sir Winston Churchill