Příběh Petra
Když podstupuješ závislostní léčbu, musíš sobě i jiným neustále odpovídat na různé otázky. Jasně, tou nejdůležitější je, jestli se hecnu a zkusím život v abstinenci bez látky, ke které jsem si vypěstoval bezpodmínečnou lásku. A pokud ano, tak zase chtějí doktoři vědět, kam půjdu na takzvaný “doléčovák”. Nikam! Byl jsem tři měsíce zavřený, už chci, ať mi dáte pokoj. Takhle jsem přemýšlel i já. Zaprvé jsem od začátku vůbec nebyl přesvědčený, jestli to bez chlastu zvládnu. Za druhé jsem si myslel, že už znám všechny příběhy, které mi mají v abstinenci pomoci. Když nás sedmadvacet mužů v kruhu hledělo na zástupce Modrého kříže, kteří nám pacientům přijeli odvykládat besedu, říkal jsem si, že tahle služba by asi šla.
A tak jsem okamžitě po vypuštění z blázince začal docházet na terapie do karvinské pobočky. Už je to přes dva roky a dalo mi to tolik věcí, nových zkušeností, pravd i lží, kterým lidem věří nebo si je sami namlouvají. Za ty dva roky jsem se naučil, že jsem pořád jen na začátku a že uklouznout může člověk kdykoliv. Když však šlápnete vedle v léčbě, tak pro vás končí. Modrý kříž je i pro ty, kteří nechtějí léčbu podstoupit, ale chtějí se podělit o své problémy se závislostí, probrat s terapeutem možnosti nebo si poslechnout, jak jsou na tom ostatní. Vše samozřejmě mezi mantinely a v maximální diskrétnosti.
Naše skupina byla skvělá. Nakonec se však rozpadla, protože někteří už prostě cítili, že mohou jít dál bez ní. Upřímně si ale myslím, že některým z nás zachránila život a pevně věřím, že jsou po republice a světě jiné aktivní skupiny i třeba takové, které ještě vůbec nevznikly a ve kterých se životů a pokácených duší zachrání mnohem víc. Děkuji Modrému kříži, že je a pomáhá, že pomohl mě, mé rodině a mým přátelům.
Petr Harazin