Zdravím, jmenuji se Roman a jsem alkoholik. Naštěstí už přes osm let abstinující alkoholik. Absolvoval jsem v roce 2012 ústavní léčbu v PL Opava a od té doby jsem se nenapil. S odstupem času můžu naprosto upřímně říct, že jít se léčit bylo jedno z nejdůležitějších rozhodnutí v mém životě a každý den jsem nesmírně rád, že jsem to udělal.
S chlastem jsem začínal jako každý druhý mladý muž v našem okolí, teda až na to, že mi to nějak zachutnalo. O tom, že mám problém, jsem věděl už dlouho, ale něco s tím dělat jsem vůbec nechtěl. Vždyť pije přece každý!! Jenže, když jsem se zdárně propíjel do dalšího a dalšího roku bez jediného střízlivého dne, už jsem tušil, že pokud nechci skončit hodně špatně, měl bych z toho roztočeného kolotoče vystoupit. Ale jak?
Tenkrát jsem pochopil, že tohle sám nezvládnu a rozhodl jsem se, že vyhledám pomoc. Můj ošetřující lékař mi doporučil psychologa a ten, když si vyslechl můj příběh, tak se mě zeptal, jestli by mi Opava nevadila a rovnou mě objednal. Nástup za tři týdny, kostky jsou vrženy…Mohl jsem se do nástupu udržovat „v náladě“ a vystřízlivět až před nástupem a odtrpět si to na oddělení. Možná by to bylo i moudřejší, jenže tenkrát jsem o tom vůbec nic nevěděl, a tak jsem se rozhodl, že přestanu sám.
Asi po čtyřech dnech se mi to povedlo. To, co se stalo během těch dnů, si nechám pro sebe, ale nebudu na ty dny vzpomínat dobře, i když jsem si naprosto jistý, že na ně nikdy nezapomenu. Hlavní bylo to, že do léčebny jsem nastoupil už s pevnou rukou a bez fyzických abstinenčních příznaků. Samozřejmě, že jsem měl obavu z toho, co mě tam čeká. Co řekne okolí, jak zjistí, že jsem v blázinci, ale stejně ve mně převládal jistý druh zvědavosti a hlavně víra v to, že mi tam pomůžou. I když jsem vůbec nechápal jakým způsobem.
Po nástupu se zjistilo, že na terapeutickém oddělení 18D, kde jsem se měl léčit, mají plno, tak mě dočasně umístili na příjmové oddělení 18A, kde jsem strávil první tři týdny pobytu. Až po přestěhování na oddělení 18D jsem naplno zapadl denního řádu a stal jsem se plnohodnotným členem téhle zvláštní komunity chlapů, které spojuje stejný problém. Běžný život na oddělení mi trochu připomínal vojenskou základní službu, teda až na to, že místo ječících poddůstojníků jsou kolem vás věčně usměvavé sestřičky. Osobně jsem si celý pobyt opravdu užíval. Přestože během dne až do odpoledne jsou různá zaměstnání, tak stejně vám zůstane spousta času na to být sám se sebou a urovnat si věci v hlavě.
Tříměsíční léčba se pomalu chýlila ke konci. Já, i když pevně rozhodnutý, že se alkoholu už nikdy nedotknu, tak s jistou obavou jsem vyhlížel den, kdy budu muset opustit moje dočasné, bezpečné, bezalkoholové akvárium a vydat se zpět do světa plného hospod, nonstop a benzinových pump, kde alkohol jde sehnat prakticky 24 hodin denně. Jenže s tím jsem nic dělat nemohl, takže po úspěšně dokončené léčbě jsem se vyzbrojen berličkou v podobě antabusu vydal změnit si svůj život. Tenkrát jsem hodně slyšel zvěsti, že první rok abstinence je nejtěžší. Nesouhlasím. Od prvního dne jsem si abstinenci strašně užíval. Ten pocit svobody, kdy nemusíte do hospody, abyste si doplnili svoji dávku drogy, byl úžasný.
Samozřejmě jsem netušil, co budu dělat s volným časem. Vždyť svoje mládí jsem strávil v hospodách. Neznal jsem v okolí nikoho, kdo by nepil a i ve vlastní rodině byl alkohol konzumován při každé větší příležitosti. Veškeré tyto obavy byly naštěstí neopodstatněné. Všechno si během prvního roku tak nějak sedlo. Rozvedl jsem se, koupil jsem si psa, který hravě zaplnil můj nově vzniklý volný čas. Ve svém okolí jsem objevil víc abstinentů, než jsem vůbec předpokládal a hlavně, ihned po léčbě jsem v rámci doléčovací aktivity začal navštěvovat Modrý kříž. Tam jsme založili terapeutickou skupinu, s jejímiž členy jsem doposud v kontaktu.
V dnešní době beru svoji abstinenci jako standard. I když zůstávám ve střehu, přece jenom chlast je můj nepřítel a je dobře mít svoje nepřátele na oku a nikdy je nepodcenit. Mám radost z toho, že mám hodně nových přátel, kteří mě opilého nikdy neviděli. K psovi jsem si pořídil ještě včely, kterým s radostí věnuji i ten zbytek volného času, který mi ještě zbyl. Hudební festivaly a koncerty jsou fakt daleko lepší „na sucho“ než to co si (ne)pamatuji z dřívějška. I do hospody rád zajdu, tam kde mám vlastní hrníček na kafé a kde všichni o mě vědí a fandí mi. Jsem prostě úplně obyčejný chlap, který akorát nepije alkohol… a jsem na to patřičně hrdý.