Beránek v rouše vlčím
Pan Radim, klient ostravské poradny, se s námi podělil o svůj příběh. Vrátil se skrze vyprávění k počátkům svého pití a poctivě tím zreflektoval svůj život v doprovodu alkoholu. Dnes je tomu již téměř rok, co pan Radim abstinuje a objevuje zase nové chutě, které mu život nabízí. Jeho příběh je podobný mnoha jiným, a přesto je vyjimečný. Způsob, jakým o alkoholu píše a jaká volí slova, napovídá, že šlo opravdu o silnou vášeň a velikou lásku. Příběh pana Radima končí prozatím happyendem. Protože láska neláska, pan Radim si dokázal srovnat své životní hodnoty a uchýlil se k úplné abstinenci. A každý den abstinence je dobrý. Třeba jeho příběh může inspirovat i někoho z Vás.
Vždycky jsem byl beránek nebo spíš tele a chtěl jsem být samozřejmě na té druhé straně. Zbabělý jsem nebyl, ale byl jsem vychován, abych byl slušný, hodný, čestný atp. Když jsem něco provedl, tak jsem se přiznal, ale vždy se mi to vymstilo. Svedli na mě i to, co jsem neudělal. Takže jsem byl za blba dvakrát.
K alkoholu jsem se poprvé dostal ve třinácti a bylo to asi ze zvědavosti, nicméně v krátkém čase jsme si na sebe zvykli a bylo nám spolu dobře. A nebyla to žádná platonická láska, ale ta opravdová se vším všudy.
Poprvé jsem se ožral na své patnácté narozeniny. Myslím, že mi ani nebylo špatně, ale přišel jsem na utišující účinky alkoholu na můj první rozchod. V prváku jsem šel na intr a začal pít pravidelně. O víkendech a prázdninách to byly bečky a různé akce, přes týden to byl jabčák, jehož skleněné polibky byly bezkonkurenční. Nic v životě mi už nikdy tak nechutnalo jako „jabko“ přímo z flašky. Ani později velice oblíbený král chlastu rum. V 16-ti, 17-ti už jsem byl zdatným pijákem a dokázal jsem přepít kdejakého dospělého chlapa. Dvacet piv na bečce nebylo nic výjimečného. To už jsem se pomalu začal měnit ve vlka. S chlastem mizely zábrany, ostýchavost a vlče začalo cenit zoubky. Samozřejmě s tím začaly i problémy. Ve škole i první střety s VB. V 18-ti jsem začal tušit, že je něco špatně, přesto jsem chlastal ještě skoro 30 let.
Na vojně to už začalo smrdět průserem. Snad proto, že jsem ztratil pravidelnost a ožíral jsem se nárazově. Z vojny jsem si vezl pověst i posudek alkoholika, ten jsem naštěstí stopil už ve vlaku, tak se k doktorovi ani do budoucího zaměstnání nedostal. Po vojně se rozjel permanentní flám, ale taky častější okna a problémy v práci. Mé vztahy se měřily na dny, týdny a max. měsíce. No za to jich bylo dost. To už se také začal znatelně zvětšovat rozdíl mezi střízlivostí a špičkou. Býval jsem vystrašený, zamlklý, stydlivý a samotářský. No a pak naprostý opak.
Mí vrstevníci zatím dospěli a začali zakládat rodiny. Já jsem asi úplně nedospěl ani do dnes. Dost možná, že jsem to zazdil tím brzkým pitím a narušil přirozený vývoj osobnosti.
Tak to šlo dál celé roky, jenže přicházely úrazy s trvalými následky, ztráty dokladů a různých věcí včetně mobilů, párkrát jsem dostal přes držku, aniž bych si pamatoval od koho a kde, jenom proč jsem tušil. Taky přišly záchytky a „ podmínky“ v práci. Okna jsem měl pravidelně a přidaly se úzkostné stavy, pocity zbytečnosti. Později jsem se oženil a trošku se na čas zklidnil. I když jsem pil pořád hodně přes čáru. Začal se mi taky zhoršovat zdravotní stav. Kila šla závratně nahoru a s tím i tlak a cukr. Taky jsem si všimnul problémů s pamětí. Bez chlastu jsem nemohl skoro vůbec spát, nebo špatně a ráno jsem byl pak unavený. Zhoršil se mi zrak a občas mi vynechalo dýchání, načež jsem pak nemohl naskočit. Nicméně jsem na to všechno kašlal, u doktorů (pokud jsem tam už musel) jsem lhal a zapíral jak partyzán. Na sobě mi nezáleželo, jen mě mrzelo, že tím vším moc ubližuji manželce a taky mamce.
Už dávno jsem přestal pít pivo, protože to bylo finančně nemožné a bez výraznějšího efektu pro mě. Taky levné „chytré“ víno moc neúčinkovalo. Potřeboval jsem ho i 6 litrů a tak jsem začal uctívat jediného boha – RUM.
No a všechno se začalo ještě zhoršovat, poslední dva roky už jsem byl ožralý skoro pořád. Už jsem nebyl vtipný, ale spíš směšný a taky trapný, odpudivý, na obtíž atp. Bál jsem se vycházet z domu, bál jsem se lidí, bál jsem se skoro všeho, jenom rumu ne. Bylo pro mě nepřekonatelné cokoli vyřídit na úřadech. Už dlouho dopředu jsem kvůli tomu nespal a byl strachem bez sebe, dokud jsem se nenapil. Bez chlastu jsem se celý třepal, měl jsem křeče a bolesti břicha i nohou, které sebou samy občas škubaly. Psychicky jsem byl na dně, někdy jsem si nepamatoval celé dny a pozbyl jsem poslední zbytky hrdosti a sebeúcty. Stávalo se, že jsem v křečích na zemi prosil o trochu rumu. Ani jsem tu flašku nemohl zvednout (pokud jsem ji dostal) jenom jsem ji naklonil a sál. Za chvilku jsem už zvládal trochu fungovat. Celkově jsem byl slabý a pořád unavený. Z vlka se stal spráskaný pes.
Mluvil jsem o tom snad už stokrát, ale vždycky jen když jsem byl na plech a litoval se. Teď jsem byl skoro střízlivý a mladší brácha se toho chytil. Všechno mi pozjišťoval a pomohl vyřídit. Já bych nebyl nikdy schopen. A tak byl určen termín léčby. Vzal jsem si měsíc dovolené a chlastal. Když se nástup kvůli kovidu posunul a já musel jít ještě do práce, vydržel jsem tam asi 2 hodiny. Došel jsem ještě k závodní lékařce odkud mě však už odvezla sanitka. Chodili se na mě dívat doktoři z různých oddělení jako na nějaké zvíře. Ležel jsem na kapácích zkroucený jak paragraf. Když se mi ulevilo, odmítl jsem hospitalizaci a spěchal domů. Po cestě jsem si koupil samozřejmě flašku. A to byla opravdu ta poslední. Za 3 dny jsem už byl v Opavě. A už je to rok! Začátek byl těžký, ale pak se mi ani nechtělo domů. Byl jsem tam v bezpečí. Podařilo se mi načerpat sílu a hlavně odvahu pro další život. Samozřejmě, že jsem měl od té doby několikrát (nepočítám to, ale dostkrát) velkou chuť se napít. Nikdy jsem však neuvažoval, že bych to udělal. Jsem vnitřně přesvědčen o tom, že už se napít nechci. Ani o tom nemusím uvažovat. Vím to a ani to časem neslábne. Aspoň zatím. Vím, cítím, že kdybych se napil, už to nikdy znovu nezastavím. Jestliže bych o tom musel denně přemýšlet, nezvládnu to. Můj život se sice stává nudným, počáteční nadšení vyprchává, nicméně žiju klidně a bez zbytečných problémů. Pomáhají mi s tím i v Modrém Kříži. I po zdravotní stránce se hodně lepším.
Na závěr řeknu něco, co se může zdát zvláštní, ale myslím, že hodně lidí to dokáže pochopit. Nenávidím den, co jsem vzal chlast poprvé do huby. Nelze nenávidět něco, na čem nám nezáleží. Nechci žít s chlastem, ale až přijde ten den (za týden či za deset let) nechci vykročit na tu cestu, po které půjdu už sám, střízlivý. To bude opravdu ta poslední flaška.
„Až umřu funus, vynechte, šetřete si pláč a bol, mé kosti dejte do lihu, těm patří alkohol. K nohám a taky za hlavu, dejte mi v lahvích chlast, to pak mé kosti navždycky v prach nepromění čas“. J. Windham