Když se mluví o závislosti na alkoholu , málokdo si primárně představí seniora někde doma, kde si udržuje svoji hladinku nebo místního „štamgasta“ v hospodě, který se po letech propil do těžké závislosti.
Ten první možná také pil roky, až se ze zvyku stal zlozvyk a ze zlozvyku nemoc. Možná se ale rozpil až po odchodu do důchodu nebo poté co skončil na úřadu práce. Poté, co se přestal cítit být potřebný, poté co zůstal sám (ať už reálně nebo pocitově), poté co život přestal mít jiskru. Někdy toho je na nás všechny moc, problémy se kupí, šeď všednosti obzvláštní pivo, víno, panák tvrdého. Láhev dokáže být dobrým společníkem, alespoň na začátku popíjení to platí vždy. Co na tom, že ničí již tak často podlomené zdraví, co na tom, že nás od ostatních vzdaluje ještě více. Stejně jako mladý člověk, tak i senior se může cítit být nepochopený, osamocený, přetížený. Může zažívat pocity úzkosti, nejistoty, bezmoci či strachu.
Oproti němu si místní „štamgast“ za těch dvacet třicet let pravidelné docházky do svého oblíbeného lokálu dokonale „propil játra“. Životní styl si vybral krutou daň v podobě závislosti a dalších zdravotních problémů jako je cukrovka, vysoký krevní tlak, zvýšené riziko rakoviny v podstatě celého trávicího traktu, epilepsie, neuropatie atd.
Ač pil jeden vodku, druhý pivo, třetí kubánský rum či whisky, závislost si nevybírá. Usadí se v domě zedníka, právníka, lékaře, herečky či kuchařky. Ano i žen se toto téma bezprostředně týká. Většinou je to „semele“ rychleji, protože ženský organismus – až na výjimky – tolik nesnese. Někoho závislost na alkoholu překvapí v mladém či středním věku, někdo si ji nepřizná ani po letech, i když celé jeho okolí o ní ví. Rodina, přátelé či blízcí často se závislostí zápolí více než ten, kterého se to přímo týká. Někteří nastavují dotyčnému ostře zrcadlo, častěji však upadají do role spoluzávislého. Omlouvají, kryjí, vše uklidí, mlčí, občas vychrlí výčitky, pak zase uklidí, omluví, mlčí. Stává se z toho bludný kruh, žité zoufalství pro všechny účastníky.
Ať už jde o tzv. hladinkáře (pijí denně) nebo kvartálního pijáka (pije v tazích a v mezičase zvládá abstinovat), mají oba jedno společné. Již dávno nad svým pitím ztratili kontrolu, alkohol ovládá je. I bludný kruh má však mezeru, tzv. okno příležitosti, kterým se dá vyskočit ven, říká se mu motivace. To je ten klíč, který otevírá i zubem času zaprášené brány. Ve vyšším věku se někdy motivace hledá hůře, ať jde o samotného pijáka nebo o osobu spoluzávislou. Člověk často upadá do letargie či rezignace. Smyslem tohoto článku je nejen upozornit na fenomén alkoholismu ve starším věku, ale zejména nabídnout pomocnou ruku. Pokud máte dojem, že motivaci nemáte, nebo že jste ji již nadobro ztratili a článek se vás týká, můžeme ji hledat spolu. Nejtěžší často bývá udělat první krok – objednat se, ten za vás udělat nemůžeme. Pokud však najdete odvahu, rádi vám pomůžeme se vším ostatním.
„Nikdy jsem si nemyslela, že by se to mohlo týkat mě“
Anna 64 let. Celý život pracovala jako účetní, s manželem vychovali tři děti, které dnes žijí se svými rodinami v různých městech. Vždycky byla zodpovědná, spolehlivá a alkohol pro ni nikdy nepředstavoval problém. Na oslavách si dala sklenku vína, o Vánocích vaječný koňak, jinak téměř nepila.
Když odešla do důchodu, těšila se, že si konečně odpočine. Jenže po několika měsících zjistila, že jí něco chybí. Najednou nebylo kam ráno spěchat, nikdo ji nepotřeboval tak jako dřív a dny si začaly být podobné. Děti volaly a občas přijely na návštěvu, ale měly své životy. Manžel byl většinu času na zahradě nebo u televize. Anna si postupně začala připadat osamělá.
Večer si občas otevřela láhev vína. Ne proto, aby se opila. Jen aby si zpříjemnila večer, zahřála se a zahnala pocit prázdnoty. Jedna sklenička se časem změnila ve dvě. Pak už jí připadalo zvláštní večer si nenalít.
Roky plynuly a Anna si stále říkala, že má vše pod kontrolou. Vždyť nikdy nebyla opilá, starala se o domácnost a fungovala normálně. Jenže bez vína byla podrážděná, špatně spala a těšila se na večer víc, než si chtěla připustit.
Zlom nastal, když jí dcera při jedné návštěvě řekla: „Mami, poslední dobou mi připadáš smutná. Jsi v pořádku?“ Anna si tehdy poprvé přiznala, že problém není ve víně samotném. Problém byla samota, ztráta smyslu života a pocit, že její nejlepší roky už skončily.
S pomocí odborníků a podpůrné skupiny v Modrém kříži začala hledat nové místo ve svém životě. Přihlásila se do místního klubu seniorů, začala chodit na procházky s kamarádkou a objevila radost z hlídání vnoučat. Nebylo to jednoduché, ale postupně zjistila, že chuť do života se dá znovu najít – a že na to nemusí být sama.
Dnes Anna říká: „Nikdy bych nevěřila, že se závislost může týkat i někoho jako jsem já. Nezačalo to alkoholem. Začalo to samotou.“