Dobrý den, když jsem byl osloven, abych napsal něco o svém problému, který jsem v Modrém kříži řešil, byl jsem trochu skeptik. Nemyslel jsem si, že bych tím byl někomu užitečný. Ale pak jsem si uvědomil, že i má zkušenost může někomu pomoci rozhodnout se….. udělat třeba první krok ke změně. Nikdy jsem nebyl hráč, který by do automatů nacpal i poslední trenýrky. Jednalo se spíše nárazově o stovky až tisícovky korun, a s delšími přestávkami. Fungovala mi vždycky nějaká záklopka, nějaké zaříkadlo, jako že „přísahám na smrt toho a toho, že už na to nesáhnu“. S tím jsem si vystačil dost dlouho. Dalo by se říct skoro 20 let. Až jednou už jsem neměl na koho přísahat. Všechny, na kterých mi záleželo tak, abych nehrál nějakou dobu, jsem vyčerpal. A nejhorší bylo, že jsem na to použil i své děti. Tohle vše, když jsem si uvědomil po posledním porušeném „zapřísahání“, ve mně vyvolalo takovou paniku……… v ten moment jsem myslel, že mně ty automaty vcucnou.
Ale co s tím? Cítil jsem, že tohle nedám. Začal jsem se pídit po někom, kdo by mi mohl pomoci. Mezi různými odkazy na internetu jsem našel Modrý kříž. Připadal mi takový nejcivilnější, abych si nepřipadal jako „pacient“. Po malém váhání jsem se rozhodl, že tam zavolám. Domluvili jsme si schůzku, přišel jsem. Společně jsme pak zjistili, že problém patrně není v automatech, ale v alkoholu. Alkohol? To se mi nezdálo. Trochu jsem se tomu bránil. Vždyť to je v pohodě. Nějaké ty piva párkrát v týdnu, když mám volno. Do práce chodím řádně, násilník nejsem. Tak v čem je zakopaný pes? S pitím jsem tu nepřišel, že? Všechno, zdá se, souvisí se vším. Taky mi bylo třeba vysvětleno, že vypít 8-9 piv za večer ve volnu není až tak normální, jak jsem tvrdil a mohl bych třeba strávit večer doma s dětmi a ženou. Což se normálu více přibližovalo, ale v hlavě mi to vůbec nesedělo. Prostě (zlo)zvyk je železná košile. Hledali jsme taky důvody proč tedy piju. Zjistil jsem, že mám před sebou docela dost práce, abych především změnil sebe, můj pohled na svět a věci kolem. Vybral jsem si cestu kontrolovaného pití. Sestavili jsme Můj plán a já se ho snažil dodržovat. Ne vždy to vyšlo, jak bych chtěl a doteď je to vlastně takový můj boj. Jednodušší je prostě nepít. Zkusil jsem několikrát i úplně abstinovat 30, 50 dní. To bylo na začátku úplně nemyslitelné. Vydržel jsem to, a ani mi to nechybělo. Teď jsem věděl, že když mám vůli vydržet tolik dní bez pití, a potom i bez kouření, mohl bych mít v rukou nástroj, se kterým můžu kontrolovat více své Já. Našli se i škarohlídi, kteří v tom co zkouším dělat, viděli jakýsi můj rozmar, být zajímavým. Nerozuměl jsem jim. Mé výkony v nepití spíše zlehčovali, že jde o nějaký druh detoxu a jiné bláboly. Přestal jsem se s nima vlastně setkávat. Nechtělo se mi to pořád vysvětlovat, že normální je nebýt jak bomba vždy, kdy je to jen možné. Tady jsem si asi začal uvědomovat, že to začínám vnímat jinak. Že už to asi nebude jako dříve. Ale nic není tak jednoduché, jak na první pohled vypadá. Musel jsem začít řídit to moje žití trochu jinak. Více času věnovat rodině, přidat nějakou tu aktivitu k tomu málu, co jsem dělal, aby jak se říká, nebylo času na roupy. A myslet na dodržení mého plánu a vědět, že to s ním funguje. Zkusil jsem dělat a dělám věci, které jsem měl začít dělat před dvaceti lety, říkám si. Ale na tohle bych bez Modrého kříže asi nepřišel. A nebo možná přišel, ale neměl bych tu kuráž to udělat, protože jsem si dříve myslel, že už je třeba pozdě, jsem na to starý a nemá to cenu.
Nejsem rozhodně na konci cesty. Mám na sobě ještě co změnit, to vím…….. Jsem jen malý příklad z mnoha, kdy člověk v tom svém životě zůstane přešlapovat na jednom místě a potřebuje se něčeho chytit, o něco se opřít, aby se mohl nadechnout a jít dál. Modrý kříž se pro mně stal takovým opěrným bodem. Chtěl bych vlastně touto cestou poděkovat Modrému kříži a doufám, že mi to hodně dlouho vydrží.
klient Poradny Ostrava